Vernisáž výstavy "Od jinud" v Hanáckém skanzenu

Výstava

Výstava prací dvou spontánních malířek La Inthonkaew z Thajska a  Ivy Folajtárové.

 

ODJINUD / LA INTHONKAEW – IVA FOLAJTÁROVÁ

Na periferii se odehrává mnoho bezvýznamného, nicotného, ale také podnětného a důležitého, stejně jako radostného, objevného či úchvatného. Právě proto, že leží mimo hlavní proud událostí, oslněných světlem prchavého mediálního zájmu, setkáváme se tu kupodivu častěji s ryzí původností a autenticitou, která nepotřebuje ke svému životu kamery propagačních klipů a zaběhaný systém dusivé kultury. Právě zde, na okraji, můžeme překvapivě objevovat svébytné výtvarné projevy, udivující svoji originalitou, lidskostí a spontánností, které jsou zakořeněny hluboko v srdci svých autorů a vypovídají bez přetvářky o jejich nezřídka těžkých psychických stavech, nepřízni osudu nebo naopak o jejich nehraném údivu čí přímo úžasu nad krásami světa. Na okraji kulturní dálnice tak můžeme potkávat outsidery, tvořící z nutnosti, ale i z čiré radosti, bez naděje na uznání či úspěch, což jsou ostatně termíny, jež je ani nijak zvláště nezajímají.

 Každá je odjinud. Neznají se a dosud se ani nikdy nesetkali. Dokonce by to bylo málo pravděpodobné. Jak praví klasik, každý má být „přímo odněkud“, což samozřejmě platí i v jejich případě. Jenže La se narodila v roce 1980 nebo 1981 v malé thajské vesnici Nong Čum Hed, ztracené kdesi v bývalé džungli poblíž města Uthai Thani, asi dvě stě kilometrů severně od Bangkoku a Iva zase spatřila světlo světa o rok později v rušném středoevropském městě Praze. Společné mají kromě toho, že jsou vitální, energické ženy, také téměř shodný věk a především silnou touhu tvořit, malovat, zachycovat se značnou dávkou kreativní ulpívavé posedlosti pozoruhodné i všední okamžiky a osudové příhody ze svého života na plátno či papír a to bez předchozího důkladného výtvarného školení a studia. Jejich dosavadní tvorba nám tak nabízí bezpochyby inspirativní srovnání dvou odlišných životních pocitů, vyjádřených osobitou výtvarnou formou, neovlivněnou kulturními šablonami a třeba i nechtěně odpozorovanými či mimoděk okopírovanými vzory. Každá z nich je svým způsobem osobitý samorost, nesoucí ovšem pečeť odlišných kulturních a duchovních hodnot společnosti, do níž se narodily, a které významně ovlivnily formování jejich osobnosti od útlého dětství a jež se přirozeně zrcadlí také v originálních výsledcích jejich původní spontánní tvořivosti. Ta se u obou probudila již velice záhy v útlém dětském věku. Thajská vesnice neskýtala přirozeně takové civilizační vymoženosti jako milionové město, takže například barvy pro nutkavé malování prý malá La intuitivně míchala z různých druhů pečlivě nasbíraných květů a bylin s jemným blátem. Tyto tvůrčí počátky byly u Ivy určitě zcela odlišné, ale pochopitelně se doklady na ně ani u jedné z nich do dnešních dnů nedochovaly. Vitální síla, autentická naléhavost, skromnost výrazu, jakási čistota a okouzlující radost, kterou dobře známe z různých dětských kreseb je však dobře čitelná i v jejich současném výtvarném projevu. Kupodivu si ji obě uchovaly do středního věku a nesetřely ji ani výchovné a vzdělávací snahy, kterými docela určitě obě v dospívání prošly. Schopnost nepředstíraného údivu nad obyčejnými i zázračnými jevy světa, který je právě obklopuje, můžeme tak spolehlivě považovat za další společný rys našich autorek. Jako zcela specifická se pak jeví rovněž shodná obdivuhodná povahová dispozice k zostřenému vnímání duchovních skutečností – religiozita. Tu La zdědila po svých předcích, neboť vyrůstala v rodině přisuzované zvláštní postavení v rustikálním společenství, dané respektovanou rolí šamana, kterou její otec po dlouhé roky až do své smrti v rodné vesnici zastával. To Iva zase měla možnost jisté zděděné citlivé vnitřní ustrojení kultivovat a rozumově rozvíjet studiem religionistiky a učitelství filosofie, náboženství a etiky na Karlově univerzitě v Praze. Důležité je, že se tato mimořádná schopnost nejeví ani u jedné z nich prvoplánově a přímočaře v jejich výtvarných dílech jako ilustrativní a jednotvárně, monotónně se opakující akcent, ale zůstává ukryta ve spodním proudu obrazotvornosti jako silný a důvěrný emocionální podtext. Najde se však i mnoho rozdílů, mezi něž dozajista patří určující, bazální motiv tvorby. Ten spatřuji u Ivy Folajtárové v touze poznávat a zaznamenávat neznámé a třeba i zvláštní kolem ní (například nadměrný výskyt živých lišek v Londýně). Její aktivity mají více extravertní charakter a nečiní jí potíže překonávání hranic, za nimiž se ráda nechává udivovat a okouzlovat dosud neviděnými souvislostmi či jedinečnostmi přírody či městského urbanismu. Tvorba paní La naopak jakousi ochrannou či přímo obrannou linii dokonce vytváří, jakoby malováním kolem sebe někdy stavěla pomyslný příkop, který ji odděluje od jiného a pro ni neznámého světa, než v jakém má kořeny a v němž vyrůstala. Svými obrazy si záměrně v mysli přivolává a na plátno zachycuje silné citové vzpomínky na vzdálený život v těsném souladu s přírodními živly v orientálním společenství thajského venkova. To podstatné je pro ni zapomenout alespoň na chvíli při tvorbě obrazu na okolí, s nímž se dosud zcela nesžila, a od něhož ji dělí kromě jiného i jazyková bariéra. Směr její výtvarné práce je tedy dovnitř, introvertně ohmatává svoji bohatou vizuální a emocionální paměť, aby potom mohla na plátno v barvách promítnout to, co si v nitru přinesla ze stovek kilometrů vzdáleného exotického domova. Každé z nich je určitě blízký sklon ke snění a zvláštní koloristické cítění, dodávající jejich obrazům rozpoznatelné, již na první pohled čitelné rysy a působivost.

V malování se určitě obě dvě cítí nespoutané žádnými estetickými i či jinými pravidly, zvyklostmi a předsudky. Uprostřed současného neklidného civilizačního a asimilačního chaosu, který dnes všichni hekticky na vlastní kůži zažíváme, dokážou přesvědčivě, každá svým jedinečným, osobitým, charakteristickým způsobem, uniknout z každodenního neklidného víru, dezorientace či informační zahlcenosti a spontánně, intuitivně používat umění jako jedny z mála dveří ke svobodě, které nám ještě zbývají.

Původní text Pavla Konečného upravil V. Švec 15. 3. 2018